1. výroční oheň T.O. Tuláci podzemí (14. – 16. října 2011)

Ano, už je to tak, naše milá osada Tuláci podzemí se dožila svého prvního výročí, což si žádalo výroční oheň. Ten se konal ve dnech 14. – 16. října v kraji Amerik. Sešli jsme se jako osadníci v plném počtu, tedy Kawi, Honza, Zvoník, Дан, Žemle plus hosté Atabe a Krůta. V sobotu se k nám připojili též Míša a Hříbek. A jen na oheň se stavil kamarád Termit.

Na začátku byly trochu zmatky, zaviněné psem, věrným průvodcem výše zmíněného Krůty. Zjistili jsme totiž že onu němou tvář budeme jen těžko dostávat na dno lomu Soví ráj, kde jsme se původně chtěli ubytovat. Za padajícího soumraku Zvoník, Žemle a Atabejsme tedy složili věci na Liščárně a část výpravy se vydala pro Zvoníka a Дана, kteří již na Sováči byli. Pánové si sklidili pochvalné zamručení, když v soumraku, který se již pomalu proměnil v tmu, vylezli po nepříliš pohodové cestě z lomu a přidali se ke zbytku na Liščárně, kde už mezitím zaplanul ohýnek. Teplo ohně a hlasy přítomných přilákaly tři trampíky, kteří už měli nějaká ta léta za sebou, tudíž i spoustu zajímavých historek v kapse; k tomu meruňkovici, whisky a kytaru a navíc přinesli dřevo na přiložení – zkrátka vítaná to návštěva.

Okolo půlnoci se odseparovala čtveřice nejmladších, která se vydala k Malé Americe s jasným cílem – zahágenit si. Na ostrůvku v lomu se totiž nacházelo několik lidí, kteří hlukem a zásobami – třeba bečkou piva – dávali najevo, že sem rozhodně nepřijeli splývat s přírodou. Obě strany si jistě velmi užily, když do vody slétlo několik kusů dřeva a to rovnou i ze dvou stran zároveň. Minimálně hágenící čtyřka se velmi bavila.

Oheň dohasínal a tak přišla chvíle uložit se ke spánku. Někteří již sladce podřimovali, když se ze štoly vynořily čtyři postavy, a vlajka, která do té doby visela nad hlavou šerifky zmizela...

Ráno bylo chladné a nevlídné, jak už podzimní rána bývají. Separační čtyřku, spící ve štole čekalo nemilé probuzení. Šerifka Kawi se zjevila nad jejich ležením a s pohledem, který by zabíjel, se ptala, kdepak že je vlajka. Odpovědi se jí nedostalo, ale vznikla velmi hezká teorie o tom, že ji ukradl nepřítomný kamarád Hynek, známý to zloděj vlajek všeho druhu. Bohužel, tato teorie asi neměla živnou půdu, protože o několik desítek minut později přiznávaly Atabe a Žemle, Kawiiným pohledem skoro přišpendlené ke skále, že v tom mají prsty, společně s Данem a Zvoníkem. Záhada vlajky byla tedy vyřešena a mohli jsme se pustit do práce, která nás čekala.

Míša s Hříbkem, kteří mezitím dorazili, nás poté zavedli na dávné potlachoviště Amerika-boys, které jsme ale uznali jako pro naše potřeby zbytečně velké, a shodli jsme se, že to letos opět uděláme na Liščárně. Naše cesta pokračovala dále ke studánce, v které však momentálně žádná voda nebyla a cestou zpátky jsme našli několik hezkých smrkových soušek, které se nám velice hodily, protože chrastí je v tomto kraji nedostatkové zboží.

Slunce se už přehouplo přes nejvyšší bod na obloze a byl nejvyšší čas pustit se naplno do příprav. Zapalování ohněBylo potřeba upravit ohniště, stožár na vlajku, udělat dřevo a slavnostní hranici, lavičky na sezení, faguli k zapálení...

Se stmíváním jsme dodělali poslední úpravy. Mezitím, co jsme si vychutnávali večeři, jsme také obdivovali karbidku, kterou přinesl Termit, a osadníci se seznamovali se svými úlohami u ohně.

Před osmou hodinou večerní Honza stylově zažehl faguli od plamene karbidové lampy a zapálil hranici ze čtyř světových stran. Poté osadní vlajka stoupala vzhůru za zvuku písně Vlajka. Oheň se velmi rychle mocně rozhořel a tak při druhé písni – Americe – všichni prchali až za lavičky. Šerifka pronesla několik důležitých vět a mohli jsme se vrhnout na soutěže, které byly velmi různorodé – od poetických příspěvků k tématu lomy a podzemí, přes zajímavou hru ve štole, až k zápolení na lavičce. Taky jsme si třeba vyzkoušeli malovat svíčkové obrazce. Nápady byly originální, objevil se třeba woodcraft, nebo skautská lilie.

Soutěžení jsme prokládali písničkami a povídáním a o oheň se skvěle staral ohnivec Дан. Po skončení soutěží mohlo dojít k spočítání bodů a rozdání placek (s nádherným motivem karbidky), třetí místo si odnesl Zvoník, druhé Žemle a stupeň nejvyšší obsadila Atabe.

Po otevření kruhu tabu se část lidí šla projít k Malé Americe, ale na rozdíl od minulé noci se žádná polena do vody neřítila, jen jsme se kochali tajemným lomem, osvíceným stříbrným světlem měsíce. Zbytek lidí zůstal u ohně a povídání.Svíčkové obrazce

Ráno bylo ještě nevlídnější, než to předchozí, snad proto jsme zůstali dlouho zachumlaní ve spacácích, čímž jsme se připravili o možnost podívat se do jeskyní, kam nás zval Termit. Odehrálo se tak jen focení usáren a osadníků.

Pak nás již opustily Atabe a Žemle, které byly již netrpělivě očekávané v kruhu rodinném. My ostatní jsme se ještě vydali k lomu Kamensko, kde jsme si prolezli štoly a podiskutovali nad hromadou nepořádku v nich a tajemným vzkazem, který ležel opodál. Nad lomem jsme si pak podali ruce a rozešli se různými směry. Zvoník a Дан mířili do Mořiny na autobus, ostatní doprovázeni s Míšou se vydali rozlousknout „keltskou“ záhadu obestírající místo poblíž lomu Šamoťáku. Na tomto místě archeoložka Kawi prohlašuje, že ony kameny tam nejpravděpodobněji leží samy od sebe a doporučuje se zeptat geologa, jak to přesně bylo. Tedy jinými slovy – raděj to hodím na někoho jinýho, než se k tomu pořádně vyjadřovat. ;)

Na to, že tato akce byla první svého druhu námi pořádaná, myslím, že se vydařila nad očekávání dobře. Možná se tak nebudem bát příště pozvat i o něco víc lidiček nežli letos. A kdo ví, co bude za rok?

Zapsala Žemle a poslední dva odstavce doplnila Kawi